Kaemonův deníček

Nejnovější články

VÁLKA V TICHOMOŘÍ(2.SVĚTOVÁ VÁLKA) . BITVA O GUADALCANAL

4. července 2007 v 11:10 | Kaemon | Historie japonského válečnictví

Boje o Guadalcanal

Mapka průběhu bitvy o Guadalcanal

7. srpna se k ostrovu přiblížila skupina lodí, která vysadila výsadkové čluny s vojáky. Tyto čluny dovezly vojáky USMC na břeh ostrova, kde byl naprostý klid. Poté začali příslušníci USMC postupovat do vnitrozemí k letišti. Na ostrově se nacházely pouze japonské stavebníoddíly, které kladly jen velmi malý odpor.

Kromě Guadalcanalu se měl obsadit i menší ostrůvek Tulagi, kde měla být zbudována hydroplánová základna. Na tomto ostrově se však nacházela silná seskupení japonských vojáků, kteří se velmi urputně bránili. Postup byl tedy pomalý a odpor se podařilo zlomit až druhý den po krvavých bojích. Také na ostatních dvou ostrovech v okolí Guadalcanalu (Gavutu a Tanambogo), narazili Američané na tvrdý odpor místní japonské posádky.

Americké jednotky na ostrově.

Japonci se o útoku na Guadalcanal dozvěděli brzy z vysílačky na ostrově Tulagi. Přilétlo několik Zer a bombardérů ze základny Rabaul na Nové Británii. Nálet nezpůsobil větší škody, ale admirál Fletcher se obával o své letadlové lodě a večer odplul. Nechal tak lodě vykládající zásoby bez potřebné letecké ochrany. V noci měly přístupy k ostrovu střežit křižníky a torpédoborce pod velením admirála Crutchleyho.

Japonci na invazi reagovali velmi rychle. Přestože věděli, že Američané mají poblíž letadlové lodě, rozhodli se provést noční útok na invazní loďstvo s cílem odříznout vojáky na ostrověod přísunu zásob. Američané neměli ponětí, že z Rabaulu vyplulo loďstvo pod velením admirála Mikawy.

V noci z 8. na 9. srpna Japonci zaútočili. V průlivu Savo zasstihli Američany naprosto nepřipravené a zničili 5 amerických křižníků a další torpédoborce bez vlastních ztrát. Mikawa však nevyužil situace ke zničení Turnerovi invazní flotily a místo toho triumfálně odplul zpět do Rabaulu.

K dalšímu útoku vyplula z Truku ke Guadalcanalu flotila admirála Kondóa, která měla několik letadlových lodí. Na ostrov měl být také dopraven oddíl vojáků plukovníka Ičikiho. Ten měl za úkol dobýt zpět ztracené letiště. Jeho oddíl však čítal pouze 1000 vojáků bez těžkých děl a neměl proti 20 000 vojáků USMC sebemenší šanci na úspěch.

Teprve 15. srpna se na ostrov dostaly zásoby pro americké pěšáky, protože po námořní bitvě byl admirál Turner nucen odplout s celým svazem pryč. Letiště se ostrově podařilo dostavět a uvést do provozu 12. srpna. Ičiky se na ostrově vylodil v noci 15. srpna a 20. srpna zaútočil s celou jednotkou na americkou obrannou linii kolem letiště. Po několika krvavých bodákových útocích byli Japonci odraženi a celá jednotka byla skoro rozprášena. 20. srpna také na letišti přistála 221. letecká skupina námořní pěchoty. Tímto dnem vznikly Kaktusové letecké síly, jak byli nazývány americké letecké jednotky na ostrově.

Kondó se blížil ke Guadalcanalu a další námořní bitva letadlových lodí byla na spadnutí. Americký velitel Fletcher odeslal jednu letadlovou loď z celkových čtyř tankovat palivo na jih a tím snížil svoje síly na 176 letadel - Japonci měli 177.

24. srpna objevili Američané osamocenou lehkou letadlovou loď, která předtím kryla vylodění nových japonských posil na ostrov. Ihned vyslali všechny dostupné letouny do útoku. Mezitím co většina letadel odletěla, Japonci zaútočili na americké letadlové lodě. Hlavní japonské síly se nacházely severněji než byla lehká letadlová loď, a tak je Američané nespatřili. Zatímco americké letouny potopily japonskou lehkou letadlovou loď, Japonci poškodili letadlovou loď USS Enterprise. Americké pátrací letouny však objevili japonské letadlové lodě a okamžitě na ně zaútočily. Podařilo se jim poškodit jednu letadlovou loď. Bitva tedy ani pro jednu stranu neskončila vítězstvím.

Při probíhající bitvě vyplul z Rabaulu konvoj s vojáky generála Kawagučiho, který měl stejně jako předtím Ičiky dobýt zpět letiště na ostrově Guadalcanal. Proti konvoji startovali piloti Kaktusových leteckých sil a podařilo se zásáhnout několik lodí, vylodění posil však nezabránily. 12. září začalo ostřelování ostrova z japonských bitevních lodí. Ostřelování způsobilo velké škody, a tak Kaktusové letecké síly byly skoro vyřazeny z provozu. Večer 12. září byl zahájen konečný pozemní útok na letiště.

Japonci museli nejdříve dobýt hřeben, který se rozprostíral nad letištěm. Hřeben bránila velmi zkušená jednotka, která utrpěla velké ztráty, ale Japonce odrazila. Po dalším naprosto zbytečném japonském útoku si konečně japonští generálové uvědomili, že sami letiště nedobyjí a na ostrov měla být dopravena celá jedna armádní divize (2. divize s velitelem generálem Hjukatakem) - byla přepravena na torpédoborcích admirála Tanaky a obchodních lodích. Američané na ostrov také vyslali posily v podobě pěšího pluku armádní divize Americal. Jako doprovod plulo se zásobovacím svazem slušné množství křižníků a torpédoborců.

11. října Japonci vyslali bitevní lodě, které měly ostřelovat Hendersonovo letiště. Americký velitel Scott, který hlídkoval u mysu Esperance, měl této noci obrovské štěstí. Nevědomky totiž překřížil japonským lodím dráhu. Díky tomu mohli Japonci střílet pouze z předních děl a Američané si je tak mohli výborně zaměřit všemi svými děly. Američané potopili 1 křižník a 1 torpédoborec a další křižník musel být dotažen zpět do Japonska. Sami ztratili 1 torpédoborec a 2 křižníky byly poškozeny.

Po odražení japonských lodí mohli být na ostrov dopraveny posily z divize Americal. Kaktusové letecké síly trpěly nedostatkem benzínu, letadel a pilotů, a tak byly téměř vyřazeny z boje. Letiště bylo navíc ostřelováno z japonských houfnic umístěných za japonskou linií.

15. října měli japonští vojáci zaútočit a letiště obsadit. Datum útoku muselo být však několikrát posunuto z důvodu pomalého přesunu Hjukatakeho mužů. 24. října útok přišel, ale ne plnou silou, protože některé jednotky byly stále na přesunu a útok již nemohl být znovu odložen. Japonci byli rozdrceni dříve než stačili napáchat větší ztráty a sami ztratili kolem 3 000 mužů.

Po úspěšně odraženém útoku se začala situace vojáků na ostrově zlepšovat. Také díky změně na postu velitele jižního Tichomoří. Místo unaveného Ghormleyho přišel uzdravený svěží admirál Halsey. Hned poté, co nastoupil na velitelství, vyměnil opatrného Fletchera v čele svazu letadlových lodí za admirála Kinkaida. Znovu totiž mělo dojít k bitvě letadlových lodí. Američané vrhli do bitvy veškeré svoje síly, 2 letadlové lodi (USS Enterprise a USS Hornet). Ostatní (USS Saratoga, USS Wasp) byly buď poškozeny nebo potopeny japonskými ponorkami. Japonci nasadili do bitvy 2 těžké (Šókaku a Zuikaku) a 1 lehkou (Zuihó) letadlovou loď. Útočnému svazu velel admirál Nagumo, který velel už při útoku na Pearl Harbor a i v bitvě u Midway.

Admirál Kinkaid vyslal v 5:12 26. října pátrací hlídku složenou ze 16 střemhlavých bombardérů Douglas SBD Dauntless. Japonci ale Američany našli dříve a ihned vyslali svoji první útočnou vlnu. Mezitím také Američané našli japonskou letadlovou loď a hned na ni zaútočily průzkumné letouny. Podařilo se jim loď zasáhnout svými bombami. Po tomto útoku nemohla na japonské letadlové lodi Zuihó přistávat letadla, a ta se musela otočit a odpluot na atol Truk k opravám. V 9:10 se japonské letouny z Šókaku a Zuikaku přiblížily natolik, že již mohly zaútočit. Americká letadlová loď USS Hornet utržila mnoho zásahůod bomb a torpéd a začala se povážlivě naklánět. USS Enterprise byla pouze lehce poškozenaod jedné bomby a musely na ní přistát i letouny z lodi Hornet. Chvíli poté našly americké letouny letadlovou loď Šókaku a zasáhly ji nejméně třemi bombami. Byla poškozena a rychle se otočila na sever, aby odplula na atol Truk. Na místě zůstala Zuikaku a vzdálená Džúnjó, která ihned vyslala do útoku další bombardéry. Ty znovu zasáhly loď Hornet, ale ta už byla opuštěna a po útoku také potopena. Admirál Kinkaid měl tedy pouze jednu poškozenou loď a to bylo velice málo. Proto také poslal Halseymu depeši, že se stahuje. Velitel japonského Spojeného loďstva Jamamoto byl velice rozčílen neschopností Naguma, který poražené Američany nepronásledoval, ale odplul, a tak byl potrestán a přeložen do Saseba. Ostrov Guadalcanal tedy stále zůstal v držení Američanů.

1. listopadu zahájil generál Vandergrift na ostrově ofenzivu s cílem zmocnit se japonských děl, které do té doby ostřelovaly Hendersonovo letiště. Boje byly velmi tvrdé a generál zjistil, že Japonci každý den vyloďují posily generála Hjukatakeho. Američané také nezaháleli a v noci na ostrov vylodili nové vojáky. 7. listopadu Japonci vyslali na ostrov část 38. pěší divize i s jejím velitelem na palubách 5 transportních torpédoborců. Posily byly vysazeny a japonská posádka se stávala stále početnější a početnější.

12. listopadu měly Hendersonovo letiště ostřelovat japonské lodě admirála Abeho. Američané ale byli připraveni se svými křižníky i torpédoborci, a tak se v noci rozpoutala hladinová bitva později nazvaná bitva o Guadalcanal. V bitvě Japonci ztratili pouze jeden torpédoborec. Za to Američané utrpěli ohromné ztráty. Několik torpédoborců a křížníků bylo zničeno a další těžce poškozeny. Přes toto jasné vítězství se admirál Abe obrátil na sever a odplul pryč místo aby dokončil svůj úkol ostřelovat letiště a zničit americké transportní lodě. Díky tomu Američané na ostrově měli dostatek zásob, aby Japonce porazili.

Mezitím se k ostrovu blížil další japonský svaz s admirálem Kondóem. 14. listopadu v noci se střetl s hlídkujícími loděmi Američanů. Tentokrát to byly moderní americké bitevní lodě USS Washington a USS South Dakota s několika torpédoborci. Američané zničili jeden japonský torpédoborec, když jeden vlastní ztratili a bitevní loď South Dakota byla poškozena. Japonský konvoj se zásobami doplul, ale transportním plavidla byla poškozena leteckými útoky Katusových leteckých sil.

21. listopadu příslušníci USMC na ostrově znovu zaútočili na Japonce, ale po pěti dnech o mnoho nepostoupili. Brzy však zjistili, že Japonci na ostrově trpí naprostým nedostatkem potravin. Zoufalé pokusy dopravit na ostrov zásoby pomocí ponorek a torpédoborců byly nedostačující.

V noci 29. listopadu znovu proběhla u ostrova námořní hladinová bitva u Tassafarongy. Američané ztratili několik torpédoborců a křížníků a Japonci utrpěli ztráty několika velmi cenných Tanakových torpédoborců, které měly na ostrov dopravit potřebné zásoby. Jamamoto opět zuřil a Tanaku přeložil na ubohé místo na souši.

V prosinci Američané na ostrov dopravili nové jednotky - 25. armádní divizi a 2. divizi USMC. Tyto jednotky nahradily těžce zkoušenou 1. divizi USMC generála Vandergrifta. Novým velitelem na ostrově se stal generál Patch.

2. února připlul k ostrovu svaz několika japonských torpédoborců a jednoho křižníku, které měly provést evakuaci japonských jednotej z ostrova Guadalcanal. 5000 vojáků se podařilo odvést na Shortlandy aniž by si toho Američané všimli. Teprve 8. února Američané zjistili, že je ostrov téměř opuštěný. Do konce února byl tedy Guadalcanal v rukou vojáků US Army a USMC.

Dokument o průběhu bitvy o Guadalcanal(bohužel anglicky).

Počet komentářů: 12

VÁLKA V TICHOMOŘÍ(2.SVĚTOVÁ VÁLKA) . BITVA O MIDWAY

2. července 2007 v 9:21 | Kaemon | Historie japonského válečnictví

2. Bitva o atol Midway

Mapka atolu Midway

Jsem si dovolil něco sem dat o téhle bitvě, protože žádná jiná nebyla tak důležitá, krom Pearl Harboru.

Uplynulo několik měsíců od napadení Pearl Harboru. Japonské a americké loďstvo se během této doby utkaly v několika větších bitvách. Do žádné z nich však nenasadily obě strany všechny své síly.

Velitel japonského Spojeného loďstva admirál Jamamoto si uvědomoval nebezpečí v síle amerického průmyslu. Studoval ve Spojených státech a dokázal odhadnout americký potenciál. Zamýšlel tedy přinutit Američany k rozhodující bitvě dříve, než se bude moci materiální převaha Američanů plně projevit. Se svým plánem však narazil v císařském štábu. Opatrnější část velení navrhovala pozvolný postup v jižním Tichomoří. Jamamoto proti postavil svou vizi překvapivého výpadu na východ - na atol Midway.

Atol Midway leží zhruba 1100 mil západně od Pearl Harboru, hlavní americké tichomořské základny. Jamamoto věděl, že útokem proti Midway, by donutil Američany nasadit všechny své síly k obraně tohoto ostrova. Obsazením Midway by byly ohroženy Havajské ostrovy, které jsou posledním obranným valem před samotným západním pobřežím Spojených států.

Jamamotovy argumenty o rostoucí síle Američanů byly podpořeny překvapivým americkým náletem na Tokio 18. dubna 1942.Tento překvapivý úder, během kterého se potenciálnímu nebezpečí vystavil i sám císař, přesvědčil japonský štáb o potřebě úderu na Midway.

Američané, díky tomu, že krátce po Pearl Harboru dokázali pozvolna luštit japonský námořní kód JN-25, měli již od března první strohé informace o chystané japonské akci. Především díky úsilí dešifrovací služby v čele s freg. kap. Rochefortem se jim japonský plán postupně rýsoval. V druhé polovině května se podařilo dešifrantům získat data předpokládaných japonských útoků a seznam japonských lodí připravovaných pro tuto akci. To však byla také poslední zpráva JN-25, kterou Američané získali. Krátce na to totiž Japonci svůj kód změnili. Přesto se staly informace z JN-25 jedním z nejdůležitějších faktorů amerického vítězství.

Plány a složení loďstev

Japonský plán byl skutečně velkolepý. Po spolupráci štábu vypracoval podrobný plán kapitán Kurošima. K oklamání nepřítele měli Japonci zaútočit diverzní akcí nejprve na Aleuty. Tím odlákat Američany na sever. O den později měly japonské letadlové lodi paralyzovat Midway jako leteckou základnu a invazní svaz se měl na ostrově vylodit. Až Američané poznají, že japonským hlavním cílem je Midway, pošlou sem své hlavní síly, včetně letadlových lodí. S nimi si pak japonský 1. úderný svaz letadlových lodí poradí. (Aby si zajistil včasné informace o amerických lodích, poslal Jamamoto začátkem června mezi Midway a Havajské ostrovy hlídkovat své ponorky.) Japonci tak dosáhnou dvojího vítězství. Obsadí Midway a zničí americkou tichomořskou flotilu.

Jamamoto poslal do této akce dosud nevídaný počet válečných lodí. Jednalo se o 8 letadlových lodí (4 těžké a 4 lehké), 11 bitevních lodí, 22 křižníků a 66 torpédoborců. Hladinové loďstvo bylo rozloženo do pěti svazů.

Nejvýznamnější složkou japonského loďstva mělo být šest letadlových lodí 1. úderného svazu viceadmirála Naguma, které napadly Pearl Harbor. Nakonec však mohl Nagumo využít pouze čtyři z těchto lodí. Šókaku byla poškozena v Korálovém moři a Zuikaku v téže bitvě přišla o tolik pilotů, že je nebylo Japonsko schopno nahradit. Kaga, Hirjú a Sorjú v čele s vlajkovou Nagumovou lodí Akagi byly jedinými japonskými letadlovými loděmi, které se bojů u Midway zúčastnily. Kromě tohoto svazu měly pak důležitou roli sehrát Invazní svaz pro Midway viceadmirála Kondóa a Severní svaz viceadmirála Hósógaji, který měl směřovat k Aleutám. Hlavní japonský svaz, pod velením samotného Jamamota, do boje nezasáhl. Jamamoto, přesto že byl vrchním velitelem, se během bitvy musel spokojit s rolí diváka a sledovat, jak řídí bitvu Nagumo.

Americké síly byly o poznání skromnější. Admirál Nimitz, velitel americké tichomořské flotily, rozdělil své hladinové loďstvo do dvou částí. 5 křižníků a 10 torpédoborců poslal, pod velením kontradmirála Theobalda, na obranu Aleut. Zbytek, 3 letadlové lodi, 8 křižníků a 17 torpédoborců, poslal k Midway. Problém byl s vrchním velitelem. Viceadmirál Halsey se ze zdravotních důvodů tohoto úkolu nemohl zhostit. Navrhl na svůj post dosavadního velitele svých doprovodných křižníků kontradmirála Spruance. Dalším problémem byly letadlové lodě. Enterprise a Hornet byly připraveny, ale Saratoga se v té chvíli nacházela na opravách ve Spojených státech. K Midway dorazila až po bitvě. Poslední z lodí, Yorktown, byl těžce poškozen v Korálovém moři. Podařilo se jej však dopravit do Pearl Harboru. Za normálních okolností se doba oprav odhadovala na tři měsíce. Nimitz však rozkázal opravit ji do tří dnů! Úkol byl nakonec splněn. (Zde můžeme vidět rozdíl mezi USA a Japonskem. Japonci Šókaku opravovali několik měsíců.) Síly pro Midway rozdělil Nimitz takto: TF 16 (TF - operační svaz) s Enterprise a Hornetem velel Spruance, TF 17 velel s Yorktownem vítěz z Korálového moře kontradmirál Fletcher. Díky tomu, že byl služebně starší, byl Fletcher oficiálně velitelem celého amerického svazu.

Průběh bitvy

3. června 1942 Hósógajův Severní svaz napadl leteckým úderem Dutch Harbor, americkou základnu na Aljašce. Poté připravoval invazi na některé Aleutské ostrovy. 6. června obsadili Japonci ostrovy Attu a Kiska. To však bylo jediné japonské vítězství v této rozhodující bitvě.

Pro Japonce u Midway bylo klíčovou otázkou, zda se americké loďstvo nachází stále v Pearl Harboru. Pro ověření byla součástí plánu operace "K". Ta spočívala v tom, že u Francouzských fregatních mělčin (ostrůvky v dosahu Midway) měli zakotvit japonské ponorky. Ty měly za úkol doplnit palivo japonským průzkumným letounům směřujícím z Marshallových ostrovů nad Pearl Harbor. Cílem bylo zjistit, zda se zde nacházejí americké letadlové lodě. Díky tomu, že v těchto mělčinách kotvily americké lodě, však bylo nutné akci "K" zrušit. Informaci o jejím zrušení zachytil Jamamotův svaz, nikoli však Nagumo. Porucha ve spojení znemožnila Nagumovi zprávu přijmout a on se tak domníval, že je vše v pořádku a americké loďstvo stále kotví v Pearl Harboru.

Americkému leteckému průzkumu se podařilo již 3. června objevit část Kondóova invazního svazu. Nimitz však útočit nechtěl, čekal, až bude nalezen Nagumův 1. úderný svaz, ten největší nepřítel.

V ranních hodinách 4. června vzlétlo z Nagumových letadlových lodí 108 letounů směřujících k útoku na Midway. Velel jim poručík Tomonaga (kap. Fučida, který velel útoku na Pearl Harbor se musel podrobit operaci slepého střeva a nemohl útoku velet). Cílem útoku bylo zničit americké letectvo na základně a hlavně vyřadit z provozu midwayské letiště. Ve vzdušných soubojích s Američany se plně projevila japonská kvalita. Stíhačky zero jasně převýšily zastaralá americká buffala i modernější wildcaty. Není proto divu, že japonské bombardéry pronikly nad Midway. Výsledek bombardování byl ale zklamáním. Nepodařilo se zničit to nejdůležitější - vzletovou plochu. Proto Tomonaga okamžitě žádal Naguma o opakovaný útok.

Nyní šlo o to, kdo dříve nalezne nepřátelské letadlové lodi respektive kdy Nagumo zjistí přítomnost protivníkových lodí u Midway, se kterou nepočítal. Rychlejší byl americký průzkum, který objevil japonské letadlové lodi. Letadla z Midway okamžitě startovala k útoku. Díky spolehlivému krytí japonskou stíhací ochranou se amerických bombardérům žádný zásah nepovedl. Letci z Midway podnikli ještě několik útoků, všechny však skončily tragicky.

Situace se ovšem měla pro Japonce zkomplikovat. K Nagumovým lodím se blížila letadla vracející se z náletu na Midway. Nagumo vyslechl prosbu Tomonagy a rozhodl se pro opakovaný útok na Midway. Na svých palubách měl část bombardérů vyzbrojených torpédy (jen pro útok proti lodím) a druhou část vyzbrojenu protipancéřovými pumami. Nagumo rozhodl vyměnit torpéda za tříštivé pumy vhodné pro pozemní cíle na Midway.

Krátce na to však dostal Nagumo zprávu od svého leteckého průzkumu, že se v okolí Midway nachází americké lodě. (Zprávu podal průzkumný letoun z křižníku Tone. Letoun odstartoval kvůli poruše katapultu s půlhodinovým zpožděním. Kdyby odstartoval ve správnou dobu, nevydal by Nagumo rozkaz k přezbrojení torpéd. Tedy další ze smolných japonských okamžiků.) Zpráva způsobila v Nagumově štábu zděšení. Nagumo vydal rozkaz, aby bylo přezbrojování torpéd přerušeno. V době Nagumova rozhodování byl jeho svaz opět několikrát napaden letouny z Midway. Žádný z útoků však neuspěl.

V této situaci se začala o přistání hlásit letadla z náletu na Midway. Nagumo stál před zásadním rozhodnutím. Má nechat Tomonagova letadla ve vzduchu počkat (a riskovat ztrátu některých letadel kvůli nedostatku paliva) a dát přednost letadlům na svých lodích, aby okamžitě zaútočily na americké lodě? I když nebudou vyzbrojeny torpédy a nebudou mít stíhací pokrytí? Anebo má nechat Tomonagovy vracející se letouny přistát a pak vyslat mohutný svaz k útoku na americké lodě? Nagumo zvolil druhou možnost a tím bitvu prohrál. První varianta byla jistě riskantní, ale byla pružnou reakcí. (Kontradmirál Jamaguči, velitel Hirjú a Sorjú, k tomu také Naguma vybízel.) Japonci již mnohokrát ukázali své schopnosti a tak jistě měli naději na úspěch. Nagumo odmítl riskovat. Zvolil druhou variantu, která byla opticky lepší, ale nevzal v potaz v té době nejdůležitější faktor - čas.

Během rozhodování začaly na Nagumův svaz útočit rovněž letouny z amerických letadlových lodí. Jen několik z těchto náletů však mělo stíhací krytí. Japonská stíhací ochrana pracovala na sto procent. Velkou část letadel sestřelila, zbylé bombardéry donutila odhodit pumy či torpéda v neškodné vzdálenosti od svých letadlových lodí.

Osudných pět minut

4. června 1942. 10 hodin 25 minut. Od napadení Pearl Harboru šli Japonci od vítězství k vítězství. V Korálovém moři sice neuspěli tak, jak očekávali, ale přesto mohli mít stále hlavu vztyčenou. Do této doby ztratili pouze jednou lehkou letadlovou loď a ostatních ztrát bylo nepatrně. V tuto chvíli stálo na palubě čtyř Nagumových letadlových lodí mnoho letadel připravených poslat Nimitzovu flotilu ke dnu. Nelze pochybovat o tom, že by se jim to podařilo.

O minutu později se z oblohy nad Nagumovými loděmi spustily americké střemhlavé bombardéry dauntless. Japonské stíhačky již ve vzduchu nebyly. Japonci se teď mohli spolehnout pouze na protiletadlovou palbu svých lodí a spoléhat na neschopnost amerických letců. Američané si však tuto příležitost nenechali ujít. O pět minut později ležely Akagi, Kaga a Sorjú v plamenech. Hirjú byla o něco vzdálena a zkáze unikla.

Kontradmirál Jamaguči, teď již pouze velitel Hirjú, se nehodlal vzdát. Okamžitě vydal rozkaz k náletu na americké lodě. K jejich zničení měl pouze 18 bombardérů. Ty se dostaly, kryti několika stíhačkami, až k Fletcherově letadlové lodi Yorktown a dokázaly ji poškodit. Po návratu vydal Jamaguči rozkaz k útoku na další americké letadlové lodě. (Japonci se totiž domnívali, že Yorktown potopili. Ve skutečnosti se ale Američanům rychle podařilo loď znovu uvést do chodu.) Japonci znovu napadli Yorktown. Opět jej zasáhli a tentokrát velmi těžce. Je opravdu s podivem, že pouze hrstka japonských letců dokázala Yorktown atakovat a to za minimálních ztrát. Američané při útocích na japonské lodi ztratili mnoho svých letadel i pilotů.

Japonci se vrátili a ohlásili zničení "další letadlové lodě - Yorktown už přece ležel na dně". Jamaguči byl přesvědčen, že nyní je počet zbylých lodí 1:1. Američané jej však brzy vyvedli z omylu. Věděli o existenci čtvrté Nagumovy lodi a nakonec ji k večeru našli. Letadla z Enterprise a letka Yorktownu dokonaly dílo zkázy. I poslední Nagumova loď byla potopena.

Jamamoto se pokusil ještě o pokračování a vydal rozkaz k nočnímu křižníkovému útoku na Midway, ale i ten nakonec musel přerušit a vydal rozkaz k ústupu. Navíc se během manévru srazily křižníky Mikuma a Mogami. Poškozenou Mikumu později potopila americká letadla.

Americká letadlová loď Yorktown ještě nebyla ztracena. Torpédoborec Hammann ji vzal do vleku. Znovu se vydala na dlouhou a pomalou plavbu do Pearl Harboru. Tentokrát však neměla to štěstí jako při plavbě z Korálového moře. Při cestě na základnu byla potopena, společně s Hammannem, japonskou ponorkou I-168.

Závěrem

Bitva u Midway skončila. Jaké byly ztráty? Američané ztratili pouze Yorktown (a torpédoborec Hammann), a 147 letadel. Japonci ztratili celý 1. úderný svaz letadlových lodí - Akagi, Kaga, Hirjú a Sorjú. Déle pak křižník Mikuma a 332 letadel. Drtivá většina letadel byla ovšem ztracena s potopenými letadlovými loděmi. V přímých bojích bylo ztraceno zhruba jen 50 letadel! (To svědčí o naprosté kvalitativní převaze japonských letců.)

Midway znamenala obrovský přelom. Japonci ztratili páteř svého loďstva a byli nyní odsouzeni zastavit útočné operace a soustředit se na ochranu dobytých území. Američané tohoto momentu nemohli využít ihned. Zbrojařské fabriky teprve začaly ve velkém vyrábět nové lodě. Vítězství u Midway jim poskytlo čas a jistotu, že se nyní oslabení Japonci o nic významného nepokusí.

Tato bitva nebyla náhodou nazývána jako "zázrak u Midway". Japoncům hrálo do not všechno. Měli více lodí, více letadel, kvalitnější lodě, kvalitnější letadla, kvalitnější piloty. Lze konstatovat naprostou japonskou kvalitativní i kvantitativní převahu. Proč tedy Japonci prohráli? Bylo to spojením nešťastných okolností a vlastních chyb. (Pokud hledáte podrobnou analýzu japonských chyb, doporučuji: Fučida, M.-Okumiya, M.: Midway,Praha 1990, s.205-218)

K nešťastným okolnostem patří například nemožnost provedení operace "K" a následné nezachycení zprávy o jejím zrušení na Nagumových lodích, zpoždění průzkumného letounu z Tone, nemoc Fučidy, zdravotní problémy Gendy (vynikající teoretik nasazení námořního letectva, který vypracoval útok na Pearl Harbor), útok dauntlessů právě ve chvíli startu japonských letadel.

Největší chybou bylo, že Jamamoto akci překombinoval. Kdyby poslal k Midway všechny lodě spojené do jednoho svazu, pak by neměli Američané téměř žádnou šanci na úspěch. Osm letadlových lodí by bylo jasnou zárukou japonského vítězství. Jenomže Jamamoto nebyl Tógó. Nevzal si příklad z Tógóova vítězství v bitvě u Cušimy v květnu 1905. Tógó shromáždil celou svou flotilu - a vyhrál Japonsku válku nad Ruskem. Jamamoto to neudělal - a prohrál rozhodující bitvu.

Poškozena americká letadlová loď Yorktown

Počet komentářů: 2

VÁLKA V TICHOMOŘÍ(2.SVĚTOVÁ VÁLKA) - PEARL HARBOR

2. července 2007 v 9:21 | Kaemon | Historie japonského válečnictví

Válka v Tichomoří

1)Pearl Barbor

Pearl Harbor(dnes)

Dne 26. listopadu 1941 se vydalo ze zálivu Hitokappu (Kurilské ostrovy) na cestu bojové uskupení šesti japonských letadlových lodí a jejich doprovodu.

Na jejich palubách bylo přes 400 letadel. Úkol zněl: zničit veškeré loďstvo Spojených států, které se 7. prosince 1941 bude nacházet na hlavní základně Američanů v Tichomoří na Havajských ostrovech v přístavu Pearl Harbor. Útok měl být překvapivý - Japonsko nebylo v té době ještě s USA ve válečném stavu. Válka měla být vyústěním dobyvačných plánů císařského Japonska na vytvoření tzv. Velké Asie pod japonskou nadvládou (obdoba Hitlerovy "Sjednocené Evropy").

Japonský svaz byl složen z šesti letadlových lodí Akagi, Kaga, Sórjú, Hirjú, Zuikaku a Šókaku. Doprovod tvořily bitevní lodě Hiei, Kirišima, těžké křižníky Tone, Čikuma, lehký křižník Abakuma a devět torpédoborců. Součástí operace bylo také 27 ponorek třídy I, které měly pronásledovat uniknuvší lodě. Celé toto do té doby nejsilnější uskupení bojových lodí propluvo nepozorovaně k Havajskému souostroví.

Přes různá varování Američané nepodnikli žádná protiopatření, útok pro ně byl naprosto překvapující a následky katastrofální. O tom, do jaké míry mohlo být útoku zabráněno, jsou dodnes vedeny diskuze.

Pár minut před šestou ranní 7. prosince 1941 dosáhl úderný svaz pozice pro start letadel 230 mil od ostrova Oahu. Letadlové lodě se natočily po silném větru a přes patnáctistupňové výkyvy odstartovala v 6:00 první útočná vlna. Po zformování zamířilo na pokyn svého velitele fregatního kapitána Micua Fučidy směrem k Havajským ostrovům 140 bombardérů typu Kate a Val vybavených pumami a torpédy a 43 stíhaček typu Zero.

Kolem sedmé hodiny byl na obrazovce nově nainstalovaného amerického radaru prakticky náhodně zachycen mohutný signál značící velké seskupení letadel. Nedokonalost systému, nezkušenost a liknavost některých důstojníků zapříčinila, že tato skutečnost byla zaměněna za ten den plánovaný přílet dvanácti létajících pevností B-17. Obrana tudíž zůstala v poklidu a řečeno slovy tehdejšího amerického senátora Connallyho se "nechala nachytat se spuštěnými kalhotami".

V sedm čtyřicetdevět freg. kapitán Fučida odvysílal příkaz k zahájení útoku. Letouny se rozdělily na několik seskupení. Zaútočily nejprve na letiště umístěné na Fordově ostrově a současně bombardovaly leteckou základnu Wheeler Field. Důležitý úkol těchto formací byl splněn. Veškeré americké letecké síly byly zničeny nebo paralyzovány. Pumy dopadaly na letadla nastavěná hustě vedle sebe a působily obrovskou spoušť. Vzdušná americká obrana po tomto překvapivém úderu již vůbec nezasáhla.

V 7:53 freg. kapitán Fučida odvysílal legendární kódovaný signál TORA TORA TORA, jenž oznamoval japonskému útočnému svazu, že se překvapivý útok zdařil. Přibližně ve stejnou dobu mířilo k přístavu Pearl Harbor další uskupení torpédových a střemhlavých bombardérů. Pohled na jejich cíle byl impozantní. Sedmdesát bojových a dvacetčtyři pomocných plavidel. Z toho osm bitevních lodí, dva těžké křižníky, šest lehkých, 29 torpédoborců, pět ponorek, jeden dělový člun, devět minonosek a deset minolovek. Tyto lodě se stávaly pro útočící japonské letouny snadným cílem. Bez možnosti manévrování a letecké ochrany a navíc s posádkami nepřipravenými na útok dopadala na americké obrněnce jedna rána za druhou. Přesně zamířená torpéda i pumy vykonávaly spolehlivě svou strašlivou práci. Na této skutečnosti měl svůj díl i dlouholetý perfektní výcvik japonských tygrů. Oheň, výbuchy, dým, sténání raněných - tak vypadal obraz tohoto útoku.

Avšak pomalu se začala formovat i obrana. Zpočátku sporadicky, posléze hustěji se ozývaly výstřely amerických zbraní všech možných typů a ráží, které přeci jen ztěžovaly útočníkům míření. Mezitím 43 stíhaček Zero kroužilo nad zálivem a vyhlíželo americká letadla. Když piloti zjistili, že se žádným nepodařilo vzlétnout, byl zahájen sestup a následné postřelování živých i neživých cílů. Poté se Zera vrhly na letiště Ewa Field a palbou z palubních zbraní zapálily třicettři z čtyřicetidevíti zaparkovaných letounů. Jak útočící letadla postupně spotřebovávala munici, pumy i torpéda, začala se postupně vracet na své mateřské lodě.

Po skončení náletu první úderné skupiny američtí obránci podnikali horečné přípravy k odražení dalšího předpokládaného útoku. Zhruba po půl hodině se objevila druhá vlna stošedesátisedmi letadel. Jejich pozice byla ale obtížnější, protože Američané stačili alespoň částečně zformovat obranu. Přesto opět dopadaly pumy na své cíle. Hlavně bitevní lodě, křižníky a torpédoborce byly znovu a znovu zasahovány a od nich hořela další plavidla a různá přístavní zařízení. Jedna skupina výškových bombardérů zaútočila na letiště Hickham Field, letecké základny na Fordově ostrově a zátoce Kanehoe. Letouny s rudým terčem opět rozsévaly zkázu mezi zaparkovanými letadladly a ničily ta, která unikla první vlně.

Proti útočníkovi byly obráceny snad všechny bojeschopné zbraně, hlavně však kanóny a kulomety doprovodných lodí. Ty, jakožto méně významné cíle, zůstaly většinou ušetřeny přímých útoků pum a torpéd. Mnoho amerických vojáků ze zoufalství obrátilo proti agresorovi i své ruční zbraně. Obránci ostrova se chovali většinou velmi statečně a obětavě. Mnohdy úspěšně se pokoušeli uhasit požáry a eliminovat následné výbuchy munice, snažili se zabránit úplnému zničení lodí, zachraňovali raněné, narychlo opravovali poškozenou výzbroj. Přesto nebylo v lidských silách zabránit ztrátám.

Druhý nálet trval asi hodinu. Japonci, podobně jako při prvním útoku, nalétávali na své cíle i několikrát , kvůli přesnějšímu umísťování svých torpéd a pum. A to i přes sílící palbu všech možných zbraní obránců základny.

Návrat a přistání letounů druhé vlny ztížilo zhoršené počasí. Některá poškozená letadla musela být svržena do moře kvůli místu na letových palubách, několik jich zabloudilo a po vyčerpání pohonných hmot spadla do moře, mnoho bylo poškozeno. Po jedenácté hodině přistál i fregatní kapitán Fučida. Podal hlášení viceadmirálovi Nagumovi - přímému veliteli celé akce a prosazoval vyslání další útočné vlny, která by dokonala naprosté dílo zkázy. I přes naléhání některých důstojníků na provedení třetího útoku vydal admirál v 13:30 povel k návratu.

Tento rozkaz byl ještě celá léta po válce diskutován. Nagumo si uvědomoval možné nebezpečí hrozící od ponorek, letadlových lodí o kterých neměl žádné zprávy a v neposlední řadě i předpokládaných zhruba padesáti letadel, která zůstala na ostrově nepoškozena. Přestože patřil viceadmirál ke staré škole obrněnců s jejich děly a nedovedl rozpoznat význam stále kvalitnějšího námořního letectva (od počátku byl proti celé operaci) obával se též možného zformování obrany ostrova a následných vysokých ztrát na útočících letadlech a jejich pilotů, kteří představovali elitu japonských námořních leteckých sil.

Odpoledne 7. prosince na palubě velitelské Akagi bylo opět navrhováno najít a zničit americké letadlové lodě. Kvůli ztenčujícím se zásobám pohonných hmot a plánovanému setkání s tankery však musel být tento plán zamítnut. Pro Američany však byla tato okolnost příznivá. Jejich síly proti japonským neměly vůbec šanci na vítězství.

Bez dalších komplikací se úderný svaz postupně vrátil mezi 24. a 27. prosincem za velikého jásání davů do Japonska. Námořníci a piloti byli oslavováni jako hrdinové, kteří dosáhli velikého vítězství. Na první pohled se zdály americké ztráty obrovské. 2403 zabitých nebo nezvěstných, 1178 zraněných, osmnáct potopených nebo poškozených lodí. Z toho osm bitevních lodí, tři křižníky, tři torpédoborce .

Proti japonským ztraceným 29 letadlům a 55 mužům byly tyto ztráty zdánlivě nesmírné. Avšak z bitevních lodí byly totálně zničeny pouze Oklahoma a Arizona - z té byl později vybudován památník. Všechny ostatní byly opraveny, zmodernizovány (původní vstup do služby 1916-1923) a do roku 1943 se vrátily na moře. Nepoškozená zůstala podstatná část vybavení základny - hlavní stan velitele, dílny, doky, elektrárna, ponorková základna, čtyři a půl milionu barelů nafty. Především se však nepodařilo Japoncům napadnout americké letadlové lodě, které se v té době začaly stávat hlavním úderným prostředkem námořnictva a jejichž význam velmi rychle stoupal.

Pearl Harbor( bit. lod Arizona)

O Waspu bylo známo, že působí v Atlantiku a Saratoga kotví v San Diegu. Na Havajských ostrovech byly očekávány čtyři letadlové lodě - Hornet, Yorktown, Enterprise a Lexington. Hornet a Yorktown byly přemístěny do Atlantiku, což japonské výzvědné službě uniklo. Enterprise s doprovodným svazem měla dopravit na základnu Wake stíhací letouny a pod velením viceadmirála Halseye odplula z Pearl Harboru 28. listopadu. Lexington (velitel svazu kontradmirál Newton) 5. prosince vyplul s podobným úkolem směrem k atolu Midway. To bylo nesmírné zklamání pro japonské velení a hlavně duchovního otce celé operace admirála Isoroku Jamamota - hlavního velitele cíařských námořních sil. Tím, že nebyla zničena tato páteř celého loďstva, nedošlo k úplnému zničení amerických námořních sil v Tichomoří. To se již v květnu následujícího roku plně projevilo při bitvě v Korálovém moři , kde sice Američané ztratili Lexington, ale bylo zabráněno japonské invazi na velmi důležitou základnu Port Moresby. Hlavní úlohu však v červnu sehrály Hornet, Yorktown a Enterprise v bitvě u atolu Midway, kde Japonci ztratili své čtyři letadlové lodi a podle některých historiků se již nikdy z této porážky úplně nevzpamatovali.

Dalším aspektem útoku na Pearl Harbor byla ta skutečnost, že se v USA zdvihla vlna obrovské nenávisti ke všemu japonskému. Do té doby zastávali podle průzkumů veřejného mínění Američané z poloviny názor o vhodnosti nezasahovat do probíhající války. Avšak již 8. prosince, tedy jeden den po útoku, Spojené státy vyhlásily válku Japonskému císařství. O čtyři dny později totéž učinilo Německo a Itálie Spojeným státům. Válka se nyní mohla opravdu nazývat Světová.

O to, kdo skutečně zavinil "Den hanby", jak začal být později 7. prosinec 1941 nazýván, byl dlouhá léta veden spor. Jsou odpovědní velitelé základny admirál Kimmel a generálporučík Short, nebo ve světle později se objevivších náznaků dokonce sama vláda v čele s prezidentem Rooseveltem, která měla v tomto případě hrát vysokou politickou hru? Úplná pravda již asi nebude nikdy známa, i když bylo ustanoveno několik vyšetřovacích komisí. Mnoho vojenských odborníků, politiků a historiků tvrdí, že je někde uprostřed.

Zato je úplně známo, že Japonci vyhlásili USA válku až po provedení útoku. I když to nebyl jejich původní záměr, shodou jistých skutečností se tak stalo.

A jak mohlo doufat Japonské císařství v porážku vojenského a ekonomického giganta, jakým USA již v té době byl? Bezmezná víra v neporazitelnost císařských tygrů, rychlé získání obrovských území v Asii a tím i prakticky nevyčerpatelné zdroje lidských sil i surovin, spojenectví s Německem a jeho satelity, rychlé zničení amerických sil v oblastech japonského zájmu. Tyto domněnky dovedly Japonce k myšlence na bleskovou válku a následné rychlé uzavření separátního míru s USA při zachování všech dobytých území a výhod. Naštěstí se tento plán ale nepovedl. Z dnešního hlediska můžeme pouze litovat toho, že komunistický režim celé pacifické bojiště odsunul na druhou kolej, nebo se dokonce o něm vůbec nezmiňoval. Přitom bitvy, které se na této obrovské ploše udály, byly nesmírně důležité pro další účinkování Američanů ve 2. světové válce a tím i pro její následný vývoj. Neméně zajímavá je tato oblast i pro další historické zkoumání kvůli unikátnosti námořních bitev, vyloďovacích operací, střetnutí s protivníkem, kterého do té doby nikdo neznal, mnoho různých specifik, omylů, přehmatů a náhod i hrdinství a vítězství, které vedly k vývoji války v této rozsáhlé oblasti.

Útok na Pearl Harbor(anglicky).

Počet komentářů: 9

Lístky sakury

28. června 2007 v 18:20 | Kaemon | Něco o mně

Takeda(sakura)

Takedovi lístky sakury:-)))

Počet komentářů: 2

Takeda(web)

17. dubna 2007 v 18:16 | Kaemon | Odkazy

Počet komentářů: 2

ČÍNSKO-JAPONSKÁ VÁLKA(druhá)

9. dubna 2007 v 20:10 | Kaemon | Historie japonského válečnictví

(Druhá) Čínsko-japonská

(7.července 1937-9.září 1945)

Tento konflikt byl vybojovaný před a během druhé světové války (někteří autoři ovšem počátek této války považují za počátek druhé světové války, jde však o menšinový názor). Válka představovala vyvrcholení dlouholetého nepřátelství, které se od roku 1931 projevovalo celou řadou rozsáhlých ozbrojených incidentů. Válka, která měla realizovat plány japonského císařství na získání pozice první velmoci Asie, se rozrostla v roce 1941 ve světový konflikt, když Japonsko napadlo i USA a britské a holandské kolonie a skončila až kapitulací japonských vojsk v září 1945.

Čína roku 1940

Počet komentářů: 2

MUKDENSKÝ INCIDENT

9. dubna 2007 v 19:44 | Kaemon | Historie japonského válečnictví

Mukdenský incident

Příčina:

Japonsko na počátku třicátých let hledalo důvod k proniknutí do Číny a k ovládnutí jejího přírodního bohatství, kterého mělo žalostně málo. Zesílily hlasy volající po "aktivních krocích" v zahraniční politice. Pozornost se soustřeďovala na severovýchodní Čínu, kde se pro Japonsko zkomplikovala situace přechodem Čang Süe-lianga na stranu kuomintangské vlády.

Cíle Japonců:

Bylo rozhodnuto odtrhnout od Číny bohaté Mandžusko s přírodními zdroji a udělat z něj pod rouškou samostatného státu protektorát. Japonsko mělo na jeho území tzv. Čínskou posádkovou armádu o 5 000 mužích, jejíž oficiální poslání spočívalo v ochraně japonských usedlíků a majetku v Číně a v ochraně Jihomandžuské dráhy, která byla v jeho správě od rusko-japonské války. Ovšem její skutečnou úlohou bylo udržení destabilizace, především podporu samozvaných vládců jednotlivých provincií. V bezprostřední blízkosti byly soustředěny další vojenské síly v Koreji a na Liaotungském poloostrově.

Záminka:

4. července 1928 byl japonskou Kuantungskou armádou vyhozen do vzduchu vlak vezoucí bývalého spojence Japonců, maršála Čang-Cuo-linga. Vše bylo zaranžováno tak, aby atentát padl na hlavu čínských partyzánů, avšak tato záminka byla prohlédnuta a proti Japonsku se zvedla vlna celosvětové kritiky. Kritika Kuantungské armády přišla i z Tokia.

Počátek konfliktu:

Po Čang-Cuo-lingovi nastoupil jeho syn Čang-Süe-liang, který také nehodlal Japoncům ustoupit. Odmítl rozšíření operačního prostoru Kuantungské armády za účelem ochrany Japonců, napadených místními bandity a odmítl japonské poradce ve svých ozbrojených silách. Nezbylo tedy, než vymyslet novou lest, jak ovládnout Mandžusko. V Japonsku se rozeběhla tisková kampaň, rozšiřující stále častěji zprávy o nepřístojnostech v Mandžusku, páchaných na japonských usedlících a jejich majetku. V té době také Čínská armáda odstranila japonského špióna kapitána Nakamuru a tím se dostala japonská armáda do pohybu.Po řadě japonských provokací v létě 1931 došlo v noci z 18. na 19. září k výbuchu na trati Jihomandžuské dráhy severně od Mukdenu (Šen-jang), po němž japonské oddíly zahájily útok proti čínským vojskům. Vedení armády podalo japonskému konzulovi v Číně vysvětlení, že se Japonci bránili napadení Čínské armády. Ráno se rozeběhly vojenské operace po mandžuských městech.Dne 21. září vstoupila na čínské území japonská vojska z Koreje a přes protest čínské vlády u Společnosti národů japonská armáda rychle postupovala a zabírala další a další oblasti, což tokijská vláda oficiálně zdůvodnila ochranou japonských usedlíků. Zatímco Velká Británie a Spojené státy nepodnikly žádné energické kroky proti agresi a svěřily celou záležitost zvláštní komisi Společnosti národů pod vedením lorda Lyttona, připravovalo Japonsko odtržení severovýchodní Číny a založení loutkového státu.

Konec konfliktu:

Japonská vláda nebyla schopna zastavit svévolné akce armády a tak 5. února 1932 bylo Mandžusko dobyto. Japonci získali 37% zásob čínské rudy, továrny, vyrábějící 40% čínského železa a elektrárny, produkující 25% čínské elektrické energie.1. března 1932 byl vyhlášen samostatný stát Mandžukuo a do jeho čela byl postaven potomek bývalé vládnoucí čínské dynastie Mandžuů, Pchu-I. 15. září 1932 byl podepsán japonsko-mandžuský protokol, jímž Japonsko uznalo Mandžukuo, a to naopak potvrdilo platnost japonských práv na svém území a vyslovilo souhlas s rozmístěním japonských vojsk. Tím byla legalizována japonská agrese. Mandžusko se vrátilo do rukou právoplatných vládců, ovšem pod pevným dohledem Japonska.Ve Společnosti národů byla záležitost japonské agrese předložena teprve na jaře 1933 valnému shromáždění, které všemi hlasy proti jedinému (japonskému) rozhodlo Mandžukuo neuznat. Japonsko odpovědělo demonstrativním odchodem ze Společnosti národů.V japonském hospodářství se tato agrese projevila vojenskou inflační konjunkturou. Pomocí zbrojení a exploataci severovýchodní Číny, kde byla zahájena výstavba železnic a strategicky významných podniků, byly překonávány následky krize. Současně nastala v těchto letech také podstatná změna ve skladbě japonského průmyslu, protože s militarizací hospodářství vzrostl podstatně podíl těžkého průmyslu na celkovém objemu průmyslové výroby. Japonsko se snažilo využít Mandžukua také k řešení vleklé krize v zemědělství. Byl zahájen program přesídlování rolníků i celých vesnic, ponejvíce z horských oblastí, které krizi nejvíc utrpěly, do Mandžukua, kde se japonské rolnické osady měly stát opěrnými body rozsáhlé kolonizace.

Přidat komentář

Já

7. dubna 2007 v 20:53 | Kaemon | Něco o mně

Ahoj lide!

jmenuji se Jirka, ale na tomto blogu používám přezdívku Kaemon.

No, je mi 16 let. Mezi mé záliby patří hlavně aktivní hudba(bicí, trubka, trochu klavír), historie( jedno jaká, ale nejraději mám japonské dějiny!).. Ve škole mám nejraději dějepis, zeměpis, literaturu a zase naopak nemám moc rád fyziku, matematiku. Sporty neprovozuji, nějak mě žádný nebaví, možná florbal.

No, k postavě ..........:-)......... vlasy mám hnědé(tmavě), oči modré, atd.

Kontakty: mail - japanolog@centrum.cz
icq(qip)- 474-671-249

To je tak zatím vše...

P.S. musím strašně poděkovat mé kamarádce Yoshiko(Terezce), která mi s tímhle blogem taky pomáhá a doporučuji všem, aby navštívili její blog(jeden z mnoho :-))) ) : www.yoshiko.blog.cz .......je moc supeeer!!!

Počet komentářů: 8

1.SVĚTOVÁ VÁLKA

7. dubna 2007 v 19:37 | Historie japonského válečnictví

1.světová válka

Japonsko vstoupilo do 1.světové války v srpnu 1914 na straně Dohody proti Německu. Avšak války se zúčastnilo jen v malém měřítku: napadlo německé kolonie v Tichomoří ( Mariany, Německou Novou Guineu...), o Mariany Japonsko přišlo až po obsazení americkou armádou ve 2. světové válce. Jinak měla 1. světová válka důsledek, že se zařadilo mezi vítězné velmoci( USA, Velkou Británii, Francii ) a vstoupilo do nově vzniklé Společnosti.národů, ale hlavní důsledek byl, že Japonsko si zvolilo cestu radikálního militarismu a nasměřovalo si cestu do dalšího světového konfliktu, který však nebude mít pro tento stát moc dobrý konec:-(((!!!

Počet komentářů: 4

Vojenská velmoc.

23. března 2007 v 18:15 | Ankety

Jaký stát podle vás byl na přelomu 19.-20. století vojensky nejsilnější???

Počet komentářů: 1

RUSKO-JAPONSKÁ VÁLKA

21. března 2007 v 20:01 | Historie japonského válečnictví

Rusko-japonská válka

(1904-1905)

V roce 1898 získalo Rusko pronájem sporného poloostrova Liao-tung a ruský vliv v Koreji začal brzy překonávat japonské úspěchy. Protichůdné vojenské ambice Ruska a Japonska ve vztahu ke Koreji a poloostrovu Liao-tung vedly v roce 1904 k válce. Japonci zaútočili jako první a vytvořili blokádu Port Arthuru, kde byla uzavřena ruská flotila Dálného východu. Japonská vojska postoupila do Mandžuska, kde svedla s ruskými jednotkami gigantickou bitvu u Mukdenu. Ruská baltická flotila byla na jaře roku 1905 zcela rozdrcena admirálem Heihačirem Tógóem u Cušimského průlivu.

Významné bitvy:

1)Útok a počátek blokády ruského přístavu Port Arthur 8.února( dnešní Čína) a kapitulace přístavu je 2. ledna 1905 - při tomto útoku ztratily japonské jednotky mnoho vojáků a Rusové přístav drželi "zuby nechty", ale bez pomoci nemohli vyhrát!

2) Bitva na řece Jalu - porážka ruských jednotek.

3)Bitva u Dairenu - znovu porážka ruských jednotek.

4)Bitva o Liaoyang - opětovně Japonci porazili Rusy.

5)Mukden - největších pozemní bitva své doby, jedna z opravdových gigantických bitev(na obou stranách bojovaly 100 000 armády), kdy japonci porazili Ruskou armádu a podkapali jejich morálku, tato bitva naznačila vítěze této války.

6) Cušima(Tsusima) - je název námořního střetnutí, které proběhlo ve dnech 27.-28. května 1905 v Korejském průlivu a rozhodlo rusko - japonskou válku.. Japonské loďstvo admirála h. Tóga v něm rozdrtilo ruskou 2. tichomořskou eskadru pod vedením viceadmirála Rožděstvenskije.

Dne 30. prosince 1904 se admirál Togó vrátil do Japonska, aby nechal opravit poškozené lodě. Císař mu udělil audienci a pouze třídenní dovolenou, neboť každý Japonec věděl, že car posílá k japonským břehům mohutné loďstvo z Baltu pod označením "Druhá tichomořská eskadra"a velením admirála Rožestvenského. Již sama plavba uhlím vytápěných lodí kolem poloviny světa vydala na epopej.

Na kvalitu tohoto loďstva jsou sice názory stejné - byla mizerná, když spolu s novými, ale nevyzkoušenými bitevními loděmi třídy Borodino (loděnice v Petrohradě, rok spuštění 1901, délka 121 m, šířka 23,0 m, výtlak 13 516 t, 4 x 305, 12 x 152, 20 x 75 mm děl, pancéřování boků 190, věže 254 mm, výkon 16 400 k, rychlost 18 uzlů) vypluly i zastaralé obrněnce pobřežní obrany a prostě vše, co se udrželo na hladině - nicméně příčiny tohoto stavu a následné porážky se liší. Oficiální sovětská historiografie sváděla katastrofu na neschopnost důstojníků, především na neschopnost admirála Rožestvenského (v jiných pramenech Rožděstvenského), který nevypracoval žádný sofistikovaný plán bitvy, sestavil své modernější bitevní lodi do jediné linie (I. divize pod vlastním velením a II. divize admirála Felkerzama) i se starými a pomalými pobřežními obrněnci (III. divize admirála Něbogatova) a vydal toliko generální rozkaz "všichni za mnou". Takto je traktována bitva i ve dvousvazkovém díle sovětského autora Novikova-Priboje (nemohl jsem ji najít a snad se ten autor tak opravdu jmenuje) "Cušima". Staví do ostrého protikladu hrdinství prostých námořníků a prohnilost neschopných carských důstojníků. Nicméně právě tato kniha demonstruje schizofrennost posádek, zmanipulovaných socialistickými agitátory, které si sice přály pád samoděržaví, ale nemohly přenést přes srdce potupu carského Ruska, jež s pádem tohoto režimu byla nutně spojena. Takže faktem je, že posádky byly naprosto demoralizovány a až do okamžiku, kdy padly první výstřely, nevěřily ve smysl celé plavby. A i když se nakonec přece jen bily, nedůvěra k důstojníkům, které prakticky nenáviděly, jim zůstala (na lodích, které kapitulovaly, musely japonské kořistní oddíly bránit lodní důstojníky před vlastními posádkami). To pochopitelně Rožestvenskij věděl a pak jeho primitivní rozkaz a plán bitvy má náhle opodstatnění. Co jiného, proboha, mohl s takto nespolehlivými posádkami dělat, než vydat ten nejjednodušší rozkaz - plujte všichni v jedné řadě za mnou?!

Tohle Togó nemohl předpokládat a bitvu, na níž závisel osud japonského císařství, plánoval mnoho mučivých hodin. Musel se vyrovnávat i s pocitem křivdy, když generál Nogi, velící pozemním jednotkám v Mandžusku, přičítal veškeré úspěchy sobě, aniž by bral v potaz, že bez vybojování nadvlády na moři by se jeho vojsko v Mandžusku ani neudrželo. Zde se zrodila pozdější rivality mezi japonskými námořními a pozemními silami.

Při rozboru protivníkových možností dospěl Togó k závěru, že cílem Druhé tichomořské eskadry bude Vladivostok a že, aby se do něho dostala, zvolí k proplutí Korejský průliv, v jehož středu leží ostrov Cušima. O pohybu ruské eskadry se dovídal se 24hodinovým zpožděním. Dne 14. dubna 1905 japonští agenti oznámili, že Rusové kotví v zátoce Camranh na indočínském pobřeží a že cvičí. Dne 12. května se Togó dověděl, že k Rožestvenskému se připojila 4. eskadra admirála Něbogatova. Za pět dnů pak přišla depeše, že Rusové vypluli k severu. Rozhodný okamžik byl tady.

Dne 26. května Togó svoje lodě zakotvil u Masanu. Disponoval čtyřmi bitevními loděmi (Mikasa, Šikišima, Fudži,Asahi) se standardní výzbrojí 4 těžkých děl 305 mm, postavenými v Británii v rozmezí let 1896 až 1900, a dvěma novými pancéřovými křižníky Nišin a Kasuga, které těsně před válkou koupilo Japonsko od Argentiny. Postavila je v roce 1902 italská loděnice Ansaldo, měly délku 109 m, šířku 19 m, výtlak 7 700 t, děla 4 x 203, 14 x 152 a 10 x 76 mm, výkon strojů 13 500 k a znamenitou rychlost 20 uzlů. Těchto šest lodí tvořilo I. divizi pod velením samotného Togóa, dalších 6 pancéřových křižníků, pocházejících z Británie (Asama, Tokiwa, Idzumo, Iwate), a Německa (Jakumo, loděnice Vulcan ve Štětíně) a Francie (Adzuma, loděnice St. Nazaire), pod velením admirála Kamimury vytvářelo II. divizi. Tyto hlavní bojové síly doplňovaly III. IV. a V. divize křižníků a velké množství torpédovek.

Rusové nakonec zformovali bitevní linii do tří divizí. I. divizi tvořily moderní bitevní lodi Suvorov, Alexandr III., Borodino, Orel, II. divizi obrněnce Osljabja, Sisoj Velikij, Navarin, Nachimov a III. divizi zastaralé obrněnce Nikolaj I., Apraksin, Seňavin, Ušakov s děly ještě na černý prach. K pomalé III. divizi byly ještě přiřazeny křižníky Oleg, Aurora, Dmitrij Donskoj a taktéž bojová síla dalších ruských křižníků byla znehodnocena, když byly přiděleny k ochraně trénu, neboť Rožestvenskij s sebou táhl množství nákladních a pomocných plavidel.

Celkem měli Rusové 42 těžkých děl ráže 305 až 203 mm proti 60 japonským dělům těchže ráží a 83 děl ráže 152 až 120 mm proti 150 dělům japonským obdobných ráží. Co ale rozhodlo, byla rychlost střelby - hmotnost vystřeleného kovu za minutu činila u Japonců 22 tun oproti 8 tunám u Rusů - a hlavně brizance japonských granátů - hmotnost výbušnin vystřelených za minutu dosahovala u Japonců hodnoty 3 tun, ale u Rusů toliko 200 kg!

Po zpozorování ruské floty v 2.45 27. května 1905 se hlavní síly dostaly na vizuální kontakt v 13.15. Obě nepřátelské linie byly na střetných kurzech a proto, aby plul souběžně s Rusy, vydal ve 14.05 Togó riskantní rozkaz "obrátit jeden po druhém". Rusové v 14.08 otevřeli palbu na překrývající se smyčku Japonců, neschopných kvůli překrývání otáčejících se lodí opětovat palbu. Manévr trval 3 minuty (vlastní obrat?), na Mikase ruský granát vybuchl za můstkem, zranil 15 důstojníků a střepina rozbila kompas, u něhož admirál Togó stál.

Japoncům se risk vyplatil. Nyní pluli souběžně s ruskou linií, přesně stříleli na vzdálenost 5,5 až 6,5 km, předjížděli protivníka a koncentrovali palbu vždy na čelní lodě dvou vedoucích divizí. Jakmile je zničili, přenášeli stereotypně palbu na další ruskou loď v šiku a tak Rusy řezali jako salám. Ti mohli postřelovat jenom poslední plavidla japonské linie. Togó prostě zase položil "příčku na T" a přestože Rusové obloukem uhýbali a prodlužovali Japoncům dráhu, svoji výhodnou pozici si udržel. Japonské granáty spíše explodovaly na pancířích než uvnitř citadel, ale rychle zdemolovaly nástavby, zničily dálkoměry a veškerou vnější výstroj, takže ruské lodě se postupně proměnily v hořící ocelové truhly, z nichž zoufalci pálili podle oka ze zbývajících děl. V 15.10 šla pod vodu Osljabja, Kamimura se svými pancéřovými křižníky se odpoutal a zabránil pokusu ruské floty o průlom. Ruské lodi nyní byly v ohni z obou stran, z jedné pálily Togóovy bitevní lodi, z druhé Kamimurovy křižníky. Rozbitý Suvorov v této palbě hořel a střílel jenom z jediného 76mm děla. Dorazily ho japonské torpédovky. Když se potápěl, vylétlo do vzduchu v 19.10 Borodino. Ještě předtím, v 18.50, se převrátil Alexandr III. a zmizel pod hladinou s celou posádkou.

Poté, co Togó zničil tři moderní bitevní lodě protivníka ze čtyř (a starší Osljabju), přerušil v 19.12 boj a vyklidil pole pro noční nájezdy torpédovek. Jejich obětí se staly staré bitevní lodi (Navarin, Sysoj Velikij), poškozeny byly i dva křižníky. Ráno 28. května ruská Druhá tichomořská eskadra jako bojová síla už neexistovala. Jednotlivá plavidla s vyděšenými a zdivočelými posádkami se pokoušela zachránit na vlastní pěst. Ke dnu šel ještě Ušakov, zbytek Něbogatových lodí, k nimž se přidal rozstřílený Orel, se vzdal v 10.00 hlavním silám admirála Togó.

Padlo přes 5 tisíc ruských námořníků a dalších 5 tisíc se vzdalo, do Vladivostoku se probil jedině křížník Almaz. Japonské ztráty byly minimální, 117 mrtvých a 1000 raněných, v lodích nulové, pokud nepočítáme 3 torpédovky. Dne 9. června 1905 americký prezident Roosevelt nabídl válčícím stranám zprostředkování míru a 5. září 1905 byla v New Hampshire (USA) podepsána mírová smlouva. Japonsko, pod tlakem Západu, muselo omezit své zisky jenom na jižní polovinu Sachalinu a jižní polovinu Mandžuska, na protektorát nad Koreou, na obsazení poloostrova Liaotung (Kwantung) s přístavy Port Arthur a Dalnyj a nějaká práva rybolovu. Rusko nemuselo platit žádné reparace a většina vysokých japonských důstojníků, ať už armády či loďstva, se cítila ošizena o plody vítězství. Togó mezi nimi, přičemž vinu za "okradení" Japonska, jako mnozí, přičítal USA.

Důsledky:

Z Togóa se po bitvě stal národní hrdina a od prosince 1905 do prosince 1909 zastával funkci náčelníka imperiálního štábu. Plavbu americké "velké Bílé floty" kolem světa v roce 1908 na příkaz prezidenta Roosevelta, vnímal japonský štáb jako hrozbu, nicméně 1. světovou válku využilo Japonsko jako spojenecký partner ke koloniálnímu obohacení na německý účet. Nedůvěra k USA ale už byla rozpoznávacím znakem každého japonského námořního důstojníka.
Roku 1911 u příležitosti korunovace britského krále Jiřího V. navštívil 63letý admirál znovu Anglii a "Johnny Chinaman" pronesl projev k nové generaci svých spolužáků, k britským kadetům. Po návratu odešel do výslužby a na přání císaře se stal vychovatelem jeho vnuka prince Hirohita, na něhož dohlížel až do roku 1920, kdy princ dosáhl plnoletosti.

V důsledku námořní odzbrojovací konference, jež se konala ve Washingtonu roku 1922, se japonští námořní důstojníci rozdělili do dvou frakcí. Ti starší a agresivnější, k nimž patřil admirál Kandži Kató a též "penzista" Togó, se nechtěli smířit se závazkem, který jménem Japonska podepsal ministr vojenského námořnictva Tomosaburó Kató a který dával Japonsku právo vybudovat loďstvo o tonáži, jež by byla v poměru 3 : 5 s tonáží britskou a americkou. Hrdost těchto jestřábů z "frakce válečného loďstva" obzvláště uráželo, že nesměly být dokončeny obří bitevní lodi třídy "Kaga" a bitevní křižníky třídy "Amagi" ("Kaga" a "Akagi" třídy "Amagi" byly přestavěny na letadlovky) podle zbrojního plánu "8-8" . Proti nim stáli realisté z "frakce smlouvy", k nimž také patřil tehdy ještě jenom fregatní kapitán Isoroku Jamamoto, který se pod svým vlastním jménem Takano zúčastnil bitvy u Cušimy jako podporučík na palubě pancéřového křižníku Nišin a v důsledku zranění ztratil ukazováček a prsteníček levé ruky.

"Frakce smlouvy" pokládala válku proti USA za nemyslitelnou, "frakce válečného loďstva" naopak s ní kalkulovala, a boj mezi nimi se znovu vyostřil během londýnské odzbrojovací konference v roce 1930, na niž odjela japonská delegace s mandátem akceptovat poměr tonáží 10 : 10 : 7 v pořadí USA, Brtánie, Japonsko. "Frakce válečného loďstva" se pokusila jednání konference rozbít provokováním nacionalistických demonstrací na domácí půdě a zapojila do své propagandistické mašinérie i "cušimského hrdinu", ačkoli mu již bylo 82 let. Jeho podpora zviklala mladší důstojníky a možná byla tím jazýčkem na vahách, které se v tomtéž roce převážily na stranu militaristů, přivedly je do vlády a de facto učinily z Japonska vojenskou diktaturu, takže válka s USA byla jenom otázkou času.

To již starého admirála nezajímalo. Poslední roky svého života prožil starostmi o růže ve své zahradě. Zemřel 31. května 1834 a jako prvnímu Japonci občanského původu, byť se šlechtickým titulem markýz, mu byl vypraven státní pohřeb. Odpočívá na hřbitově Tama, asi 35 mil od Tokia.

Vlna pacifismu, jež po porážce ve 2. světové válce zalila Japonsko, pohltila i vítěze od Cušimy. Ze školních učebnic vymizely zmínky o národním hrdinovi admirálu Togóovi a jeho jméno se stalo synonymem pro militarismus. Dlouhá léta byla výročí jeho narození a smrti tabu. Teprve koncem 80. let byl vítěz od Cušimy rehabilitován a v Sacumě postaven nový památník.

Počet komentářů: 3

ČÍNSKO-JAPONSKÁ VÁLKA

17. března 2007 v 9:26 | Historie japonského válečnictví

Čínsko-japonská válka

(1894 - 1895)

Čínsko-japonská válka vypukla v Koreji. Jejím katalyzátorem byla tonghakská revolta v roce 1894. Hnutí Tonghak (východní učení) začalo jako náboženská směsice myšlenek Číňanů, buddhistů a Korejců. Korejským dvorem postaveno mimo zákon, začalo se toto hnutí pokoušet o prosazení nacionalistických nálad, protestujících proti korupci a chudobě korejské společnosti a přítomnosti cizích mocností (Číny a Japonska). Na korejskou žádost vyslala Čína k potlačení povstání roku 1894 vojska a podle podmínek dohod vypracovaných v roce 1885 s Čínou se i Japonsko rozhodlo do Koreje vyslat své jednotky. Čína dala poprvé oficiálně na vědomí Japonsku, že Korea je vazalskou zemí Číny. Japonci vnesli požadavek, aby Korejci za japonského dohledu provedli zásadní reformy ve své správě. Když Číňané odmítli spolupracovat, vyústil spor ve válku a v bojových akcích byly moderní a dobře vedené ozbrojené síly Japonska vždy úspěšné. Brzy dosáhly převahy a potopily severní flotilu čínského námořnictva. Boje skončily v březnu 1895. V dubnové dohodě v Šimonoseki byly stanoveny velmi tvrdé podmínky. Byly vyplaceny vysoké reparace, Liaotungský poloostrov, Tchaj-wan a Peskadorské ostrovy byly postoupeny Japonsku a Číňané byli nuceni přiznat Japoncům obchodní výsady v čínských přístavech. Okupace Tchaj-wanu umožnila Japonsku nabýt počátečních zkušeností s mocenskou vládou a řízeným vývojem. Korea byla vymaněna z čínského vazalského řádu a byla prohlášena za nezávislou. Brzy intervenovaly Francie, Německo a Rusko, aby přinutily Japonsko vrátit Liaotungský poloostrov Číňě, čímž se otevřel prostor pro politické třenice mezi Japonskem a Ruskem v Koreji a Mandžusku.

Počet komentářů: 1

Co mělo podle vás největší vliv na vítězství Japonců při mongolských invazích???

15. března 2007 v 13:20 | Ankety

Co mělo podle vás největší vliv na vítězství Japonců při mongolských invazích??? Podle mně asi japonská odvaha a chuť zachránit svou zemi.

Počet komentářů: 2

MONGOLSKÉ INVAZE DO JAPONSKA

14. března 2007 v 16:48 | Sansom, George (1958). A History of Japan to 1334. Stanford, California: Stanford University Press. | Historie japonského válečnictví

Mongolské invaze do Japonska

(2.polovina 13.století)

Mongolské invaze do Japonska (元寇, Genkó) byly, i přes svůj neúspěch, historické události prvořadého významu. Tyto pokusy o invazi patří mezi nejslavnější události japonských dějin a vzhledem k tomu, že pomohly zastavit územní expanzi Mongolsé říše, patří bezesporu i k významným událostem dějin světových. Kublajchán se stal čínským císařemv roce 1259 a roku 1264 ustanovil hlavním městem Peking,. Korea byla brzy přinucena podvolit se mongolské nadvládě. O dva roky později Kublajchán vyslal své emisary do Japonska. Požadoval, aby se Japonci podřídili jeho nadvládě nebo čelili invazi. V roce 1268 poslal druhou skupinu vyslanců, ale stejně jako ta předchozí, se vrátila s nepořízenou.

Mongolové vs. Japonci(samurajové)

Pvní invaze

Kublajchán chtěl začít válku už v roce 1268, ale zjistil, že mu Korejci v té době nebyli schopni poskytnout dostatečnou armádu a loďstvo. V roce 1273 poslal do Koreje část vojska jako předvoj, ale to nebylo schopné se zásobovat z místních zdrojů a muselo se vrátit do Číny pro zásoby. Nakonec roku 1274 mongolské loďstvo vyplulo s asi 15 000 mongolskými a čínskými vojáky a 8 000 korejskými válečníky na 300 velkých a 400 až 500 menších plavidlech.

Snadno dobyli ostrovy Cušima a Iki. 19. listopadu přistáli v zátoce Hakata,blízko Dazaifu starobylého administrativního centra ostrova Kjúšu. Následující den se strhla bitva Bun'ei (文永の役), také známá jako "(První) bitva v zátoce Hakata". Mongolové měli vyspělejší zbraně i taktiku, ale byli přečísleni japonskými obránci, kteří se připravovali na útok měsíce dopředu a kteří dostali posily v okamžiku, kdy se dozvěděli o ztrátě Cušimy a Iki. Bitva trvala celý den a až noční bouře přesvědčila Mongoly, aby se stáhli.

Obranná zeď u Hakaty

Druhá invaze

Od roku 1275 bakufu zvýšila své úsilí v přípravě obrany proti druhé invazi, o které se domnívala, že je nevyhnutelná. Byla vylepšena organizace samurajů na Kjúšú a vybudovány pevnosti a další obranné stavby na místech vhodných k vylodění (včetně Hakaty). Mezitím se korejský král mnohokrát snažil vyjednávat s Mongoly a odrazoval je od dalších pokusů obsadit Japonsko.

Na jaře 1281 byla mongolská čínská flotila zdržena problémy se zásobováním a obsazením velkého množství lodí, které měla. Jejich korejská flotila vyplula, utrpěla těžké ztráty u Cušimy a vrátila se zpět. V létě kombinovaná korejsko-čínská flotila obsadila Ikišimu a pokračovala ke Kjúšú. Tam přistála na několika oddělených místech.V několika jednotlivých střetnutích, společně známých jako bitva Kóan(弘安の役), nebo také "Druhá bitva v zátoce Hakata", byly mongolské síly vrženy zpět na jejich lodě. Poté dnes slavný kamikaze, silný tajfun, bičoval pobřeží Kjúšú po dva dny a potopil většinu mongolských lodí.

Samurajové útočí na mongolské lodě.

Následky

Kublajchán se chtěl pokusit o invazi do Japonska ještě jednou v roce 1286, ale nedostatek zdrojů pro takový pokus mu v tom zabránil.

V samotném Japonsku celonárodní reorganizace potřebná k odražení Mongolů vyčerpávala všechny ekonomické a vojenské zdroje. Útoky také poskytly bakufu výmluvu, proč si uchovala moc nad celou zemí a nepředala ji zpět císaři. Ještě několik dalších let pokračovalo posilování obrany Kjúšú a mnoho vojenských opatření zůstalo v platnosti delší dobu.

I když to není přijímáno všeobecně, mnozí odborníci dnes věří, že počty bojovníků na obou stranách byly mnohem nižší než se tradičně uvádí. Hodně odborníků si také myslí, že Japonci byli schopni odrazit nájezdníky i bez přispění šťastného (a známého) kamikaze.

Památník na místě, kde stála původní pevnost na obranu před Mongoly.